Mraky se šourají po obloze jako tichá monstra, která mají každou chvíli s křikem spustit krupobití. Město se vyšňořilo a z každé fasády se na ni blyští cizí obličeje s výrazem vševědoucnosti. “To je ona, ta co se topí v řece vzpomínek a potoce pochyb”, šeptají němé okenice. “To je ona!”, tiše opakují špalety zpoza zašlých dřevěných oken.

Vzpomínky, co hučí v uších a chutnají jako sladké na jazyku. Pochyby, co se zaryly pod nehet jako tříska a ostře provázejí každý pohyb. Každý nádech.

Vzpomínky se nesou ulicemi, odrážejí se od stěn domů a s hrobovým tichem hřmotně dopadají zpět na její spánky.

Známé chrastění klíčů v domovních dveřích ji vrátí zpět. Kabát sklouzne z ramen a unaveně se schoulí pod věšákem. I ona se chce schoulit.

Vytáhne z lednice laskonku. Malý příslib večera. Dvě malé placičky slepené hutným krém k sobě. Dvě malé placičky, které by jedna bez druhé neznamenaly nic. Ze dvou dílů jednota. Vanilkový krém jako poutko, pojítko, přísaha a slib.

“Neopustím tě”, zašeptal jí do ucha a tiše se vytratil z postele. Kateřina pohodí hlavou, aby zaplašila vzpomínky. Ty tiše ukřičené střípky, které se jí stále vrací.

Jeden druhému se odcizili. Prožívali to oba. Každý však odlišně. Kateřinino mlčení plné křiku a výčitek ho děsilo. Jeho křik z prázdných slov děsil ji. Jejich trápení, které se každý den lepilo na podrážky sešlapaných bot. Jejich strach a nikdy nevyřčená otázka, kdy se s tím nánosem podlomí nohy a oni už neujdou ani krok.

Kateřina se posadí k jídelnímu stolu a židle s tichým mlasknutím ledově obejme její nahá stehna. Rukou si sjede přes lem kalhotek a dlouhé prsty spočinou na tak známém místě. Hrubě jemná a měkká čárka. A kousek vedle další. A pak ještě jedna.

Pevně sevře oči a kousne se do rtu. Vše se jí vybaví, je to jako dnes. Divný telefonát a ještě divnější ticho. Pár stručných slov a přesto ticho. “Je mi líto”, je to poslední, na co si pamatuje.

Před pár týdny potkala jeho mamku. Narazily na sebe v uličce s konzervami. Z jedné strany ji pozoroval hrášek, z druhé civěly nakládané cibulky. Neřekly si nic. Mlčky na sebe zíraly. Trvalo to sotva pár vteřin, ale jejich němými ústy proběhl celý rozhovor.

”Mrzí mě to.”

”Já vím. Mě taky. Nechceš přijít v neděli na oběd?”

”Spíš ne, ale děkuji.”

”A co v práci? Pořád jsi v té reklamce?”

”Jo. Pořád. Asi to tam mám nakonec ráda.”

”Tak to je dobře. Už budu muset jít.”

”Já taky.”

”Jo a Kateřino! Já vím, že to není tvoje vina.”

Silně prstem zatlačí do jedné z čar. Sykne. Chce s tím přestat, ale občas si nemůže pomoct.

Opřené lýtko o koleno druhé nohy. Tvrdá židle pod ní. Nejdřív to vždycky lehce zabolí, ale pak! Kateřina semkne rty. Kdy si to udělala naposledy? Dva měsíce, možná už tři? Když se jí ostří nůžek poprvé zakouslo do kůže stehna, na chvíli ji to vyděsilo. V zápětí přišla úleva, která se zvětšovala s každou další kapkou krve klouzající po kůži a dopadající na zem. Ruce se jí chvějí a rána pálí. Jenže v té bolesti je něco uklidňujícího. Cítí. Cítí sice bolest, ale aspoň na chvíli něco cítí. Lepší, než necítit vůbec nic.

Tomáš jel tenkrát za ní. Volala mu do práce už třikrát. Nesoustředil se a ten nově postavený kruháč na dříve rovné silnici se mu vymstil. Kamenný pomník, který na něm město nechalo postavil jako důkaz. Sláva a čest, bylo na něm napsáno. “Marná sláva. Marná čest.”, řekne Kateřina tiše.

Tomáš nepřijel. Pak volala ta paní a klidným hlasem nakonec řekla: “Je mi líto”.

Kateřina pozoruje talířek s laskonkou. Ty dvě placičky, co jedna bez druhé neznamenají nic. Ten krém jako pouto, pojítko. Vztekle odsune talíř a ten s vyčítavým zaúpěním dopadne na zem. Rozříští se. Stejně jako ona.

Nahmatá prostřední jizvu a silně do ní řízne otevřenými nůžkami. Cítí. Zase aspoň na chvilku cítí.