Jsou dny, kdy se o sebe jen lehce otřeme, jako když se dva lidé minou v úzké chodbě a předstírají, že se jich to nedotklo. Ačkoliv ta blízkost na nich ulpí až do večerní sprchy.

Jindy spolu jen tak postáváme a je nám lehce.

Moje ticho se ke mně umí přiblížit nenápadně.
Tak nenápadně, že si ho všimnu až ve chvíli, kdy už mě objímá tak silně, že je obtížné se vůbec jen nadechnout.

Někdy mi vleze pod kabát, aniž bych si toho všimla.
Celý den ho nesu na ramenou.
Neviditelné.
Ale těžké tak, že každý krok cítím víc a víc.

Občas se v noci celé rozlije na podlahu.
A ráno o něj s prvním krokem zakopnu.
Jako by na mě čekalo.
Poslušně u nohou postele, a přesto s neúprosným sevřením mých kotníků.

Někdy mě hladí po vlasech.
Láskyplně.
Něžně.

Zaplétá moje neučesané myšlenky do copů, které aspoň chvíli drží pohromadě.
V těch chvílích je moje ticho laskavé.

Třeba jako když bere štětec a namáčí ho do vzpomínek.
Do těch, co mají ostré hrany a kterých se sama bojím dotknout.

Maluje mi jimi po kůži oblé, teplé obrazce.
Pomalu. Bez spěchu.
Tak, že mám konečně šanci se s nimi potkat.

Moje ticho se mnou žije každý den.
Jako někdo, kdo neodchází, i když by mohl.
Trpělivě zůstává i ve dnech, kdy na něj zoufale křičím. Zůstává i tehdy, když už jen tiše vzlykám vyčerpáním.

Neptá se, jestli ho chci mít.
Neptá se, jak ho chci mít.
Kým by se pro mě mělo stát.

Netvaruje mě k obrazu svému.
Ani nevyčítá, když mnou emoce cloumají tak, že je těžké jen být.

Je tam.
Neopouští mě.
Jen hledá způsob, jak mi být na blízku.

Někdy se drží.
Jindy jen stojí vedle mě.

Učíme se spolu být.
Bez toho, abychom se úplně pohltily.
A bez toho, abychom se dokázaly úplně pustit.