Dnes pro tebe schválně zdánlivě vytrhávám věty z kontextu a nerozvádím své myšlenky dál. Až na jednu. Protože každý z nás má svůj vlastní narativ života a pro každého z nás mohou být tyto věty zasazené do jiného kontextu a tím se mění i jejich konotace. Obvykle se svoje myšlenky snažím zasadit do širšího kontextu, abys pochopil mou konotaci. Dnes tě však nechám ve vlastních úvahách a v tvém kontextu. Je klidně možné, že s tebou některé myšlenky nebudou vůbec rezonovat a to je v pořádku. Nevypovídá to nic o mně ani o tobě, ale o tom, že tohle není tvé téma. A to je v pořádku. Každý máme své téma a to mé nemusí být stejné jako tvé.

Moje, ale nejen moje, guru Esther Perel nedávno v jednom z rozhovorů mimo jiné řekla:

“Ve vztahu máme obvykle oba dva strach. Jeden má strach, že ztratí druhého. Druhý má strach, že ztratí sám sebe”.

Kanwer Singh alias Humble The Poet v jiném z rozhovorů v předloňském roce řekl spoustu věcí, které stojí za zamyšlení nebo k připomenutí, např.:

“Je rozdíl mezi tím, co je dobré a co je dobré pro mě.”

“Někdy strávíme víc času ve vztahu přemýšlením o tom, jestli vydrží, než tím, abychom na něm skutečně pracovali, aby vydržel.”

”To nejodvážnější, co můžeme udělat, je otevřít se druhému ve své zranitelnosti.”

Jednu myšlenku bych si ale přeci jen dovolila rozvést, protože se mě hluboce dotýká po řadu dlouhých let. Jordan B. Peterson ve své knize 12 pravidel pro život v kapitole rozebírající náš celoživotní pocit viny a potřebu obětovávat se vycházející z židovsko-křesťanské tradice napsal spoustu vět i odstavců, které se mnou rezonují. Část věty, kterou záměrně vytrhávám z kontextu, je:

“nenasytnost vprostřed morálních ruin”.

Když mi bylo sedmnáct, vídala jsem se s Janem. Zamilovala jsem se. Asi poprvé v životě jsem se skutečně hluboce zamilovala. Nicméně Jan se nezamiloval. Což je v pořádku a mohlo to tím tak celé skončit, ale neskončilo. Jan, i přestože věděl, že chci budovat vztah (ačkoliv jsem tehdy ještě neměla představu o tom, co to skutečný vztah vlastně je), se se mnou dál nezávazně vídal. Ode dne jedna říkal, že tohle je vše, co mi může dát. Dokonce i o rok později, kdy se odstěhoval na druhou stranu republiky na vejšku a já zůstala v našem městě, víkend co víkend se vracel, abychom se viděli. Nerozuměla jsem tomu. Hledala jsem v tom pořád něco, co tam nikdy nebylo. Říkala jsem si, proč se za mnou pořád vrací, když to pro něj nic neznamená? V tom přeci musí být něco víc? Ale nebylo. Dost jsem se v tom patlala a trápila.

Před pár dny jsem otevřela výše citovanou knihu a ačkoliv jsem ji už několikrát četla, vždycky tam na mě vyskočí něco, co jsem dřív neviděla. Je to zcela běžné. Vždy s námi rezonuje něco, co nám v dané chvíli dává smysl, osvětluje naše aktuální rozpoložení. A to že jsme to v minulosti několikrát přehlédli znamená jen to, že to v tu chvíli nebylo naše téma. Ne snad, že by se nás netýkalo, jen jsme na něj neuměli pohlédnout z této perspektivy. I proto se k některým knihám ráda vracím. A když na mě před pár dny v knize vyskočila právě část věty “nenasytnost vprostřed morálních ruin”, všechno do sebe zapadlo. A to i přesto, že je vytržená z absolutně jiného kontextu. Najednou v mém příběhu dolehla k mým uším.

O sedmnáct let později chápu, proč se za mnou Jan vracel. Také už rozumím tomu, co se stalo před půl rokem. I všem předešlým navlas podobným (ne)vztahům.

Každý v sobě máme několik zásadních lidských potřeb. Mezi ně patří i potřeba dávat a potřeba dostávat. V každém z našich vztahů (nejen těch romatických) dáváme a dostáváme. A v každém vztahu je to trochu jiné, v jednom víc dáváme, v jiném víc přijímáme. Záleží vždy na tom, s kým v tom vztahu jsme. Jde o kontext. Stejně jako já můžu vedle někoho se svojí výškou působit jako skřítek, vedle někoho dalšího naopak můžu vypadat poměrně vysoká. A tak i v různých vztazích někdy víc dávám, někdy víc dostávám. Je to samotná přirozenost věcí. Avšak něktěří z nás jsou od přírody ti, kdo vždycky víc berou, a jiní ti, kdo ve vztahu více dávají. Já jsem ta, která více dává. Nejsem úplně people pleaser, ale dávám. Dávám do vztahu víc. Víc naděje, víc energie, víc sebe a své zranitelnosti. A tím pádem logicky perfektně padnu do oka tomu, kdo má ve své přirozenosti více brát než dávat.

Jenže těžko někoho vinit za to, že jen bere, když mu svoji otevřenou dlaň stále nastavujeme. Těžko se zlobit na někoho, jehož morální hodnoty jsou pouhé rozvaliny. A těžko vinit někoho, kdo je zvyklý se v těch morálních ruinách jen nenasytně potulovat. Nenasytnost vprostřed morálních ruin je jedna věc. Druhou věcí je, jestli se do těch ruin necháme vtáhnout.

A já jsem ve fázi, kdy se sveřepě vyhýbám jakémukoliv byť jen náznaku vztahu. Potřebuju totiž nabrat síly. Povstat z popela. Abych se do těch morálních ruin už nenechávala vtáhnout. Avšak jak je všeobecně známo, aby člověk mohl povstat z popela, musí nejdřív shořet. Shořela jsem. Tuhle fázi mám za sebou. Teď jsem ve fázi, které s nadsázkou říkám tvůrce. Je to tak, že se pod tíhou jedné nebo více událostí roztříštíš na milión kousků. A abys mohl opět fungovat, musíš ty kousky nejen posbírat a ze skleněných střípků postavit číši dohromady. Takhle by byla příliš křehká a nic by nevydržela. Musíš ji následně polít mrtvou vodou. Pak teprve živou. A až potom můžeš číši začít plnit něčím novým. Jsem teď ve fázi křehkého poháru, který jsem kousek po kousku poskládala zpět a pokropila mrtvou vodou a následně i živou.

Mrtvá voda by se v psychoanalýze dala popsat jako zvědomění. Zvědomění si traumat i svých vzorců chování. Zvědomění si starých map, podle kterých jsme byli zvyklí se orientovat, ale které nám už neslouží a nechceme je znovu číst a znovu se podle nich ztrácet na trati se jménem život. Živou vodu si můžeme představit jako vytváření nových map. Nových synaptických spojů. Nové mapy jsou zprvu zmatečné a je to náročný nesourodý proces a proto může snadno docházet k relapsu, kdy ve slabých chvilkách nebo v momentech vyčerpání sáhneme po staré mapě. A už teď se nemůžu dočkat toho, až tu novou mapu dám dohromady a budu se v ní učit číst.

Sokrates před svou popravou pronesl, že je nyní bezvýhradně ochotný naslouchat varování svého vnitřního hlasu a je ochotný přestat mluvit a jednat, jakmile uslyší jeho námitku. My bychom tomu dnes jednoduše řekli intuice. A intuice je rozhodně něco, co jsem se rozhodla neupozaďovat a zanést do své nové mapy.