Singlovství

Singlovství má ve společnosti hluboce zakořeněnou negativní konotaci s tím, že být single znamená být osamělý. Nebo dokonce, že je s člověkem něco špatně – on je asi sobecký, nevyspělý (whatever, dosaď si prakticky cokoliv), když si nikoho nemůže najít. Kamarádi i rodina se stále vyptávají, jestli už jsme někoho našli nebo se nám aktivně snaží někoho dohodit.

Přitom být single v určitých fázích života je nesmírně důležité. Jediný vztah, který je skutečně celoživotní, je ten, co máme sami se sebou. A proto bychom na něm měli konstatně pracovat, ať jsme ve vztahu nebo ne. A v momentě, kdy ve vztahu nejsme, máme k práci na sobě samých mnohem více prostoru.

Základem dobrého partnerského vztahu je předpoklad, že máme dobrý vztah sami se sebou, když jsem single.

Jak jsem psala v úvodu, být single neznamená být osamělý. Vnímání osamělosti je velmi subjektivní. „Osamělost neznamená být sám, osamělost neznamená nemít přátele. Osamělost je definovaná jako subjektivní tíseň,“ vysvětluje profesor Dilip Jeste z Kalifornské univerzity. Jeste vedl výzkum se studií, ve které zjistil, že s pocity osamělosti se potýká 76% lidí. Výzkum vedl se 340 respondenty ve věku 27-101 let ze San Diega a neprokázala se jakákoliv spojitost s tím, jestli jsou lidé ve vztahu nebo ne. A nenašly se ani rozdíly v genderu (zdroj).

Podle Atlasu Čechů od Behavia je v Česku single 27% lidí, v USA dokonce 35%. Když se podíváš o padesát let zpátky a to není zas tak dávno, v té době být single znamenalo stigma. Jde to ruku v ruce se společenským i ekonomickým vývojem. Nyní máme mnohem více prostoru k seberealizaci než tomu bylo dříve. Náš svět se netočí jen kolem práce a rodiny (ještě celkem donedávna u žen jen kolem rodiny). Najednou můžeme pocity štěstí a naplnění pociťovat přes širokou škálu možností (vzdělávat se, cestovat, provozovat spoustu koníčků, nacházíme více příležitostí navazovat přátelské vztahy). A tím pádem už k životnímu štěstí nepotřebujeme partnera. Tedy jsme otevření tomu, být single nebo z nefunkčních vztahů odcházet.

Gratulace k zásnubám nebo ke svatbě je logicky velmi běžná. Ale gratulace k rozchodu obvykle ne. Spíš se lidé setkávají s kolegiální lítostí apod. Přitom odejít z nefunkčního vztahu podle mě vyžaduje mnohem více práce a odhodlaní, než se domluvit na sňatku.

Hledání sebe samých

Hledání vlastních hodnot i sebe samých je nesmírně důležité, ale všeho s mírou. Single období dost často svádí k tomu, abychom prázdnotu nebo čas lepili novými a novými zážitky. Protože vše, co je nové, nám brnká na struny našich hormonů štěstí a my se tak můžeme mylně naučit, že štěstí a spokojenost znamená mít nové a nové přátelé, nové a nové zážitky, věci nebo zkušenosti. Pokud nám do života nepřicházejí nové podněty, začneme se nudit a může přicházet frustrace a hlubší propad do pocitů osamělosti. Proto je dobré si po velkých rozchodech dát opět čas, než se uvrhneme do nového vážného vztahu a je přirozené, že si hledáme nějakého převozníka, navazujeme nezávazný sex, trávíme hodiny a hodiny u netflixu, každý večer na tindru apod. Všechno tohle jsou krátkodobé a snadno dostupné berličky, jak se vyrovnat s rozchodem a novou životní fází. A protože jsou snadno dostupné, všichni po nich saháme. Ale pokud mohu dát nevyžádanou radu, doporučuju si tohle období vědomě ohraničit. Říct si např. teď si dávám rok na tyhle jednoduchosti a pak budu pracovat na věcech a vztazích, které jsou skutečné. Jak už jsem v některém z článků psala, na tahle snadno dostupná rozptýlení si můžeme vybudovat závislost a tím sami sebe připravit o schopnost a ochotu v budoucnu navazovat smysluplná spojení a nebo jen smysluplně trávit čas.

A teď bych slovu smysluplně ráda sejmula konotaci toho, že to musí být společensky přínosné. V psychoterapii se používá výraz zdrojovat. A než se k němu dostanu, doplním ještě: rozeznej, kdy jsi v období, že hraješ krátkodobé zápasy a kdy jsi ve fázi, že bys měl pomyslet na to, jestli jsou krátkodobé bitvy ještě přínosné v tvé dlouhodobé “válce”. Jinými slovy, je zcela pochopitelné mít období, kdy skoro každý večer swajpujeme na tindru. Ale zkus se zastavit a zeptat se sám sebe, chci takhle trávit celý následující rok? Dva, tři? A tím neříkám, že musíme skočit rovnou do vážného vztahu. Tím říkám, že v té single etapě je dobré a opravdu vhodné zdrojování. Tzn. kromě krátkodobých uspokojení hledat i zdroje, které nám do našeho emočního košíku doplňují jablka. V mém případě je to rozhodně spánek, dobrá a kvalitní strava, pohybovat se v přírodě, jóga a hluboké přátelské vztahy. U těchto zdrojů vím, že mě dobíjejí a naplňují. A jsou pro mě dobré i z dlouhodobého hlediska. Když se na život podíváme jako na hru. Are you playing short-term or long term? 

Vztahy mohou mít různou formu

Osobně jsem hodně vztahově založená a ráda buduju hluboká citová pouta, ale současně mé pojetí vztahu je pro spoustu lidí špatně uchopitelné. V mé verzi vztahu totiž s partnerem nebydlím. Taky spolu netrávíme většinu dovolených apod. Protože vím, že spolubydlení romantický vztah v mém případě zabíjí. A je to nějaké současné nastavení, které můžu za pár let přehodnotit a nebo taky ne. A i proto mi vyhovují vztahy na dálku, dokonce je vyhledávám. Představa partnera ze stejného města mě svým způsobem děsí. A i proto jsem otevřená k diskuzi v nějaký moment vztah otevřít nebo mluvit o polyamorii. A také protože se snažím rozbít gendrovou setrvačnost generačního přenosu např. v rozdělení domácích prací. V téhle rovině sice bojuju za gendrovou rovnoprávnost v péči o domácnost a v tom, kdo se stará o plnou lednici apod., ale z pohledu buněčné informace jsem si moc dobře vědoma nastavení, které hluboko v sobě mám. Tzn. ve společné domácnosti tíhnu k tomu, mít na bedrech většinu domácích prací, ačkoliv mi v tom není dobře. V ideálním modelu zapojení partnerů v domácnosti nebo v péči o děti hodně inklinuju k modelům Skandinávských států, které jsou v tomhle úplně jinde, než právě ty postkomunistické. A protože ten tradiční narativ mám zapsaný v sobě i ve společnosti, ve které si partnery vybírám, je pro mě mnohem snazší a příjemnější mít oddělené domácnosti, než partnera “převychovávat”. Tím totiž automaticky po tom, co přijdeme z práce domů, máme stejný nebo podobný čas na druhou směnu (úklid, vaření apod.) a následně máme podobný čas a podobnou energii na třetí směnu. Tu partnerskou a intimní.

Nejšťastnější ženy a muži

V tradičním (z mého pohledu ne úplně šťastném) pojetí společné domácnosti zkrátka žena stráví na druhé šichtě mnohem víc času a tím pádem má méně času a energie pro ty partnerské a intimní chvilky. A tady už jsem jen krůček od toho, proč jsou dle průzkumů nevěrnější spíš muži než ženy. Protože jim zkrátka chybí pozornost od partnerky a mají k tomu více času a prostoru. A všechno tohle vychází i z předpokladu, kdy postkomunistické státy mají v gendrovém rozložení vůbec největší pay gap ve světě. Jinými slovy, panuje předpoklad, že když muž více vydělává, žena by tím pádem měla být ten, kdo věnuje domácnosti více času. Je to zkrátka začarovaný kruh.

A co se pay gapu týká, opět to vychází ze standardů, které v naší zemi panují. Nechci tím říct, že jsme zabrždění nebo tak něco. Ale naše extrémní délka rodičovské dovolené je kruciální a vychází z ní mnoho navázaných faktů. Jednou věcí je sociální izolovanost matek, bohužel tomu tak je, ale tohle nechci dnes otevírat. Druhou rovinou je předpoklad, že když je žena doma s dítětem, “tak přeci kdo jiný by se staral o domácnost”. A třetí rovinou je dopad na pracovní příležitosti a zkušenosti, o které ženy dobou strávenou doma přicházejí. Ony takové dvě rodičovské za sebou můžou dělat klidně i osm let a to je mnoho času, během kterého ženy doma kariérně stagnují, nebo se posouvají velmi pomalu, oproti svým partnerům. A tak je jasné, že pay gap pak ve společnosti a následně ve společné domácnosti prostě je. Tohle jsou samozřejmě marginální argumenty, které mohou vést k diskuzi a nějaké společné shodě, jak společně fungovat. Jeden z mých majoritních důvodů oddělených domácností je, že mám ráda a mám velkou potřebu samoty. Potřebuju zkrátka trávit dostatek času nejen s kamarády, dětmi a partnerem, ale potřebuju spoustu času trávit i sama se sebou. Ve svém domácím prostředí. Nechci kvůli jediným možným chvilkám pro sebe utíkat do přírody nebo do kina. Potřebuju svůj čas doma, ve svým bezpečným prostředí bez okolních impulsů.

Fun fact: Paul Dolan, profesor London School of Economics, ve svém výzkumu zjistil, že nejšťastnější jsou bezdětné single ženy. Ženy v dlouhodobém partnerském svazku, ve kterém jsou děti, naopak nejvíce inklinují ke klinické depresi. Je to dáno druhou a třetí směnou, která obvykle ženám v domácnosti po příchodu z práce začíná. Muži jsou naopak nejšťastnější v dlouhodobých vztazích, protože se v nich cítí pohodlně. “Unmarried and childless women are the happiest subgroup in the population. And they are more likely to live longer than their married and child-rearing peer. Men benefited from marriage because they “calmed down”. You take less risks, you earn more money at work, and you live a little longer”, říká Dolan. 

Narativ monogamie

Vycházíme z prostředí zatěžkaného společenskou normou životních partnerů a monogamie. Ale jen se na to podívej z perspektivy posledních sto let, kdy v nás společnost vyvolala představu vztahu založenou na romantismu a křesťansko-židovské tradici. Jinými slovy, předchozí generace byly vychovány v tom, že bychom si v mládí měli najít jednoho partnera a s ním zůstat do konce života. A když jeden z nás umře, měl by ten druhý do roka umřít taky. Tohle je představa vztahu založená na náboženských základech, románech a pohádkách. Za posledních sto let se naše představa monogamie posunula a jsme ve fázi, kdy si už monogamní vztah nutně nemusíme představovat jako jednoho jediného partnera na celý život, ale jednoho partnera v tuhle chvíli. A to je velký. S příchodem polyamorie jsme na hraně nového dalšího společenského posunu. A myslím si, že nás a následující generace čeká velmi barevné a krásné období, ale je jasné, že ještě nějakou chvíli bude trvat, než ze své buněčné paměti a společenského normativu sejmeme tíhu celoživotních lásek.

Nevěra

O svém pohledu na nevěru už jsem psala mnohokrát. Za mě to není úplně dobrá cesta, ale neshazuju to. Velký společenský mýtus je, že v dobrých a zdravých vztazích se nevěra neděje. Haha, děje. To je pohled asi tak jako, že když máš zdravý životní styl, nikdy si nedáš junk a neproválíš den u netflixu. Dáš a proválíš. A protože k nevěře chovám spíš negativní postoj, jsou pro mě právě polyamorní a otevřené vztahy cestou. Věrnost ve vztahu totiž nutně nemusí znamenat sexuální exkluzivitu, ale věrnost tomu vztahu a společným hodnotám. Protože k čemu je, že jsou si partneři sexuálně věrní, ale emoční vztah není zdravý nebo upřímný. Je to stejný případ, jako když společnost úspěšnost vztahu hodnotí na základě jeho délky. Čím delší partnerský vztah, tím lepší. Houby s voctem. Pokud jsou dva spolu už jen ze zvyku nebo že se naučili spolu spíš koexistovat, velký úspěch to není. Proto bych chtěla apelovat na pozitivní pohled i na krátké vztahy. Pokud nám něco dal a oběma nám v něm bylo dobře, je úplně jedno, že skončil po pár týdnech nebo měsících. V tu chvíli pro nás byl kvalitní a odcházíme z něj s nějakou novou vztahovou dovedností nebo s hezkými vzpomínkami. Zkrátka, vztah i když skončí, může mít svou hodnotu. A myslím, že by byl život mnohem vlídnější, kdybychom ze společnosti sejmuli narativ toho, že rozchod je selhání. Není. A tady opět vycházíme z toho normativu, že ideálem je mít celoživotní monogamní vztah. Ale ono tomu tak opravdu nemusí být. Jak už jsem psala, otevřený vztah ano, za určitých podmínek.