Před delší dobou jsem mluvila s kamarádem, který je dlouhé roky nevěrný své ženě. Ona o tom ví. A šťastnou ji to rozhodně nedělá, ale trpí mu to. Byla jsem v pozici posluchače a ačkoliv jsem s ničím zmíněným nerezonovala, poslouchala jsem dál. Bylo nesmírně zajímavý a zároveň smutný poslouchat jeho pohnutky, výmluvy i vysvětlení k tomu, proč se tak chová a ani se s tím nikdy nechystá přestat. Když jsem se ho zeptala, proč s tím nechce přestat, jeho odpověď byla “A proč?”.

A to byl důvod, proč jsem se rozhodla tohle téma znovu, tentokrát obšírněji, otevřít.

Tohle psaní pro mě není jednoduchý, protože brnká na struny starých traumat. A píšu ho z toho důvodu, že mám na nevěru bohužel osobní náhled ze všech tří stran. Od těch dob jsem ušla dlouhou cestu, abych byla ve své nynější pozici, ze které mluvím. Nic z uvedeného mé chování neomlouvá, jen dává vhled z dnešní perspektivy, kdy konečně umím pochopit všechnu tu posloupnost.

Úzkostná citová vazba

Většina z vás mě dobře osobně zná a ti kdo mě neznají, možná do mého nitra lehce nahlédnou přes jeden ze starších zápisků. Pocházím z prostředí, ve kterém nikdy nebylo bezpečno. A můj narativ vztahových vazeb byl totálně narušený. Asi není nutné dodávat, že právě odtud pramení má úzkostná citová vazba. Co to znamená? Že mít s někým hluboké emociální spojení znamená bolest. To je moje zkušenost, ve které jsem vyrostla. Když jsem dospěla do let na randění, chtěla jsem samozřejmě potkat někoho, s kým se budu cítit bezpečně. Ale současně jsem sama v bezpečné citové vazbě neuměla chodit. Nikdy jsem ji nezažila a jediné, co pro mě bylo známé, je to, že vztahy bolí. Jak už jsem psala. A tím pádem, kdybych sobě samotné dovolila být v bezpečném vztahu, vystavila bych sebe do zranitelné pozice, kde určitě jednoho dne budu druhým opět zraněna. Proto jsem pro své kluky byla v určité formě nedostupná a to konkrétně tím, že jsem své city dělila mezi víc partnerů. Nic zdravého. Bohužel. Ale takhle to bohužel s vývojem citových vazeb je.

Nedávno jsem dětem vysvětlovala, co to úzkostná citová vazba je, a dovolím si tohle polopatické pojetí napsat i sem. Pokud se narodíš do rodiny, kde ti odmalička říkají, že ta kulatá šťavnatá věc na stole je kniha, věříš tomu. Je to pro tebe kniha, protože ti to rodiče milionkrát zopakovali. Vyrosteš v dospělého jedince a jdeš s touhle informací do světa. A potkáš někoho, kdo ti klidně a vřele řekne, že ta věc na stole není kniha, ale jablko. A ty si řekneš “Blázen, tyvole! Blázen! Tohle je přeci kniha!” a vezmeš nohy na ramena. A běháš světem dál. Možná potkáš pár lidí, co ti také řeknou, že je to jablko, ty začneš pochybovat, ale v hlavě ti běží “Kdepak, to je blbost, tohle je přeci kniha, to ví i malý dítě”. A pak najednou potkáš někoho, kdo pochází ze stejně toxických poměrů jako ty a řekne ti “To je ale krásná kniha.” A ty máš najednou pocit, že je to tvoje spřízněná duše. To je konečně někdo normální. S ním se cítím dobře…

Tak, teď už víš, co to je vývoj citové vazby a dovedeš si představit, jaké následky do partnerských životů vnáší emoční toxicita z dětství. A nemusí jít o nic dramatického a často ani na první pohled viditelného. Stačí jen, když rodiče dětem nevěnují pozornost. Když jim neumí dávat najevo, že jsou milované a přijímané. Když jsou posmívány nebo zmenšovány pocity dítěte. A podobně.

Jak mě podvedl

Když mě můj první partner podvedl, zhroutil se mi svět. Byl to můj první PARTNER. Současně tím ale také přihodil polínko k mému vztahovému narativu / úzkostné citové vazbě. Co jsem udělala? Omlouvala jsem ho. Byl nesmírně hot. Profesionální hokejista, tělo jak bůh. Vysokánskej, vtipnej. “To je přeci úplně jasný, že chce spát s někým jiným, když má takovýhle přednosti. Zatímco já jsme obyčejná ošklivka.” Jop, přesně tohle se mi odehrávalo v hlavě. Tahle situace mi potvrdila to, co jsem celé dětství slyšela: Nikdo tě nemůže mít rád. Nikdo tě nikdy nebude chtít. A tak jsem mu to pokřiveně tolerovala, protože “tohle si přeci zasloužím, nic lepšího si v životě nezasloužím”. Tím se odstartovala má následující kariéra nevěrnice. Byl to pro mě tehdy jediný způsob, jak se ochránit.

Jak jsem byla nevěrná

V raných dospívajících a dospělých letech jsem byla nesčetněkrát nevěrná. Nikdy jsem neměla potřebu náhodně svým klukům zahýbat s kýmkoliv, kdo by mě přitahoval. Ale proplouvala jsem z jednoho vztahu do druhého tak, že jsem si vždy našla paralelního partnera. Pyšná na to nejsem, ale je to tak, jak to je. Představa, že budu zavázaná jen jednomu klukovi a nebudu moct spát s nikým jiným mě k smrti děsila. Jako fakt. Zpětně vím, že nešlo o sex, ale o to, že bych v tom najednou byla stoprocentně. V závazku. A být s kýmkoliv v závazku pro mě byla strašidelná představa, ze které jsem měla úzkosti. Nebyla jsem schopná navázat bezpečnou citovou vazbu. Obviously. Současně jsem ale po pozornosti a náklonosti toužila. Stejně jako kdokoliv jiný. Všechno tohle odůvodnění je možné ale nahlédnout až teď, zpětně. Pokud v něm člověk aktuálně je, nemá bohužel potřebný vhled, který by mu pomohl rozklíčovat, proč se chová, tak jak se chová. Čas (a dlouhodobá terapie) je vhodným nástrojem.

Jak jsem se stala milenkou

Milenkou jsem byla v životě dvakrát. Jednou vědomě a jednou nevědomě. Když jsem se dozvěděla, že můj partner, se kterým chodím (ano, verbálně jsme si potvrdili, že tohle je to ono) má rodinu, byla jsem v koncích. Rozblikala se mi v hlavě stará mapa, která říkala “Ano, tohle jsou sice úplně jiné sračky, než kterým jsi doteď čelila, ale opět: nic lepšího si nezasloužíš, jsi vadná. Nikdo normální by tě nechtěl.”. Tady už nebylo co tolerovat, takže to záhy velmi dramaticky skončilo, ale to že mě to na mé cestě za sebehodnotou poslalo o miliardu kroků vzad, to je jasné.

Podruhé jsem se stala milenkou vědomě. Zamilovala jsem se. Nebo jsem si tenkrát myslela, že jsem se zamilovala. Důvod byl prostý, chyběla mi od mého tehdejšího partnera pozornost a necítila jsem se milovaná. A tak jsem odešla za tím, kdo mi pozornost dával plnými hrstmi. Teď to píšu zjednodušeně a vytržené z kontextu, protože důvodů k odchodu bylo mnohem víc a odchod byl správnou vobou. Správný ale rozhodně nebyl způsob mého odchodu. Odešla jsem za zelenější trávou, i přesto, že byl zadaný a z předchozího vztahu, odkud se jedna z jeho milenek stala tehdejší partnerkou, měl děti. Nic ze všech red flags mě nezastavilo. Dostávalo se mi “lásky”. Nebudeme chodit kolem horké kaše, nevyšlo to. Nečekaně :).

Jak jsem se rozhodla

Někdy si člověk musí projít (i vědomě vstoupit) peklem, aby se mu konečně otevřely oči. A tak jsem si tímhle několikaletým peklem plným nevěr prošla. A byla ze mě totální troska. Věděla jsem, že to jediné co chci, je cítit se bezpečně. A našla jsem muže, se kterým jsem poprvé v životě tehle pocit okusila. Z muže se stal manžel, se kterým jsme spolu byli téměř dvanáct let. A jsem nesmírně vděčná za to, že mi ukázal, jak bezpečný vztah doopravdy vypadá. Naše manželství neskončilo happyendem, ale i přesto bych neměnila nic. Naučila jsme se velké vztahové kompetentnosti a vyvrátila jsem sama sobě pocit, že si v životě zasloužím jen jedno hovno za druhým. Moje manželství, i přesto že nevyšlo, pro mě bylo požehnáním z nebes. I díky tomu ze mě dnes mluví mé “čtrnáct let nechutně věrné já” :).

Jak jsem se rozhodla už nebýt nevěrná, milenkou ani kamarádkou s výhodami

S mým bývalým manželem jsem se poprvé v životě rozhodla, že nebudu nevěrná. Bylo to težký, ale zvládla jsem to. Uvědomila jsem si, že skutečný závazek spočívá mimo jiné právě v tom, že si všechny ty požitky kolem odepřeme. Že pro nás partner bude exkluzivní a my pro něj. Každý z nás si přeje být pro svého partnera výjimečný. A tím pádem musíme být i my výjimeční pro něj. Dobré vztahy dělají dobrá rozhodnutí.

Hophase

Asi téměř všichni jsme v nějaké své části našich životů měli hophase. Kdy jsme se s nikým nevázali, spali jsme s kýmkoliv se nám zachtělo, prostě yolo. A myslím, že tohle období je v životě nesmírně důležité, pokud netrvá příliš dlouho. Naučí nás totiž určitým dovednostem a svým způsobem nám zvedá sebevědomí. Ale je to stejné jako s autoškolou. Jako pitomec můžeš jezdit v době, kdy se učíš řídit, nebo krátce po tom, co dostaneš řidičák. Ale pak přijde doba, kdy se musíš na silnici chovat zodpovědně a respektujíc, protože jinak budeš nebezpečný sobě i okolí. A to je sobecký.

Proč je dlohotrvající hopahse nebezpečná

Pokud člověk pospává s kdekým, potřebuje k tomu protějšek. Ať už ženy nebo muže, platí pro všechny gendry. Pojďme se na to podívat z pozice muže, který si prochází hophase. Aby tenhle muž mohl mít sex, hledá si partnerky, které jsou ochotné do toho s ním jít. Hledá si ženy, které jsou v pohodě s tím, že se spolu vyspí a pak se spolu možná uvidí a možná taky neuvidí. Spí se ženami, pro které je v pohodě s ním mít sex a druhý den se vyspat s jeho kamarádem. Nebo se vrátit domů za manželem a tvářit se, že se nic nestalo. A tyhle ženy jsou “low value women” (promiň, český výraz, aby nebyl dehonestující, na to prostě nemám). Tím pádem se náš muž obklopuje with low value women a tím pádem snižuje svou vlastní hodnotu. A pak stačí, aby do toho přišla žena, která bude jen lehce nad tenhle jeho standard a bude pro něj okouzlující, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti nemusí být. Protože náš muž má laťku velmi nízko. Zní to možná přehnaně, ale jen si vzpomeň na žábu v hrnci s horkou vodou. Lidé, kterými se obklopujeme, spoluvytváří naši vlastní hodnotu. Tak to prostě je.

Druhý důvod, proč necením dlouholeté hophase, je to, že se pro nás sex stává jen sexem. Je to najednou cosi snadno dostupného a kdykoliv a kdekoliv sehnatelného. Když to vyženu do extrému, aby se mi povedlo vysvětlit, co mám na mysli:

Jaký vztah máš ke kafi? Jasně, jestli seš fanoušek překápka jako já, umíš docenit dobrej filtr a rozčiluje tě, když ti někde nabízejí “jen presso” a ještě ti k němu dají pytlík s cukrem. Takže víš, jaký druh kafe máš ráda. A máš ve svým okolí vytipovaná místa, kde ho sehnat. Ale to je celý. Jaký skutečně máš ke kafi vztah? Je to něco hlubokého a intimního? Asi ne. Je to jen dobrý požitek. Nic víc. A se sexem je to podobné. Pokud si ho můžeme dopřávat kolik chceme a kdykoliv a s “kýmkoliv” chceme, nastavujeme tak narativ svému sexuálnímu životu, že je to něco, co si můžeme snadno opatřit. Najednou z toho prchá skutečná intimita (What is Sexy and What is Definitely Not – část: Tři je víc než třicet). Další rovinou je, že se sex najednou stává jen rozptýlením a touhou po nových zážitcích, nových zkušenostech, nových tělech. New, new, new. A s tímhle nastavením je pak nesmírně těžké, aby člověk (obzvlášť muž – muži jsou od přírody stavění pro nové výzvy) byl ve svém intimním životě spokojený v monogamním dlouhodobém vztahu. Vyvíjí se tu závislost. Ne na sexu. Ale na sexu s dalšími a dalšími těly. Na nových zážitcích. A pokud je muži v monogamním vztahu tohle odepřeno, automaticky přichází absťák, protože monogamie se pro něj stává nudnou.

Předchozím příkladem jsem to vyhnala do extrému, ale popřemýšlej nad tím. Něco na tom bude…

Proč je nevěra v dlouhodobém vztahu No Go

Jak jsem psala v už zmiňovaném článku What is Sexy and What is Definitely Not, nejvíc sexy věc ever je, když se umí partner (muž nebo žena) rozhodnout. To je opravdu nejvíc sexy. Protože právě vědomí, že i přestože mohu mít na sex každého, na koho si ukážu, se rozhodnu být exkluzivní pro svého partnera, činí toho druhého výjimečným. Když se rozhodnu, že nebudu spát s nikým jiným, říkám tím: Jsi pro mě výjimečný, miluju tě natolik, že se vzdávám všech vášnivých potěšení kolem. Ty mi za to stojíš.

Nevěra je no go právě ze své samotné podstaty. Pokud je partner nevěrný, dává tím své partnerce velmi jasně najevo “nejsi pro mě jediná”. A tohle je extrémně zraňující a nemá to co dělat se zdravým vztahem. Jasný. Co se ale stane, pokud partner odpustí nebo přijme nevěru. Odpustit nebo přijmout neznamená zapomenout. A už vůbec to neznamná “nemít strach z toho, že se to bude opakovat”. Partner, kterému byla nevěra provedena, už nikdy nebude stoprocentně důvěřovat. Vždy tu zůstane zápach zrady a lži. A partner, který ve vztahu nevěří se obvykle stává pasivně agresivní a dost často nevědomě sabotuje vztah. Stále podezřívá, vyptává se na každou smsku, whatever. Skutečnost, že se nevěra ve vztahu stala vytváří obrovské napětí, které v čase nikdy nezmizí. Možná se zmírní, ale nikdy nezmizí. Současně tu vzniká oboustranný nerespekt k tomu druhému. Ať už to byl podváděný nebo podvádějící. Podvedený si už nikdy nemůže stoprocentně vážit svého partnera, který ho podvedl. A podvádějící si už v momentě, kdy se něvěra stala, svého partnera přestal na určité úrovni vážit. Tohle je podhoubí, které obrovská dramatická bublina s názvem Nevěra zahaluje. A tohle podhoubí není nic pěknýho.

Jiným případem jsou vztahy, ve kterých jsou děti. A tady nevím, co ti k tomu říct. Protože ať bude rozhodnutí jedním nebo druhým směrem, bude extrémně těžký a zraňující pro všechny zúčastněné.

Polyamorie

Pokud je tradiční vztah o rozhodnutí, pak i to je důvod, proč pro mě v reálném životě polyamorní vztahy fungují obtížně. Teď mě nejspíš moji polyamorní kamarádi zavrhnou a já už nebudu mít s kým chodit na oběd :), ale! Právě mé rozhodnutí, že můj muž je pro mě jediným, ho činí výjimečným, someone truly special. A stejný pocit chci a zasloužím si cítit i já. Proto je pro mě důležité, aby se pro mě partner rozhodl a udělal ve své dosud hophase bold move. Tím mi dává najevo, jak moc cenná a výjimečná pro něj jsem. Že se kvůli mně vzdává potešení a orgasmů kolem.

Kdy vztah otevřít

I přese všechno, co jsem doteď napsala, si stále trvám na tom, že otevřený vztah může v určitých situacích být řešením. A teď mluvím z pozice ženy, která byla s jedním mužem dvanáct let. Zákonitě v nějaký moment v našich životech přijde chvíle, kdy jeden z nás, nebo oba pomyslíme na to, jestli vztah neotevřít. A já říkám ano. Ale pouze v případě, že jsou s tím oba dva opravdu oukej. Nikoliv, že se jeden snaží druhému vyhovět, aby si ho udržel. A současně pouze v případě, že se spolu domluví na jasných pravidlech. A k tomu je potřeba, aby měl vztah skutečně pevné základy. Tím pádem není možné mít bezpečný a zdravý vztah, pokud od samého začátku chceme, aby byl otevřený. Takhle to bohužel nefunguje. Nejdřív musíme společně vybudovat neotřesitelnou stabilitu, abychom vztah mohli otevřít.

Pravidla mohou být u každého páru různá. Já svá pravidla znám a přihodím je jako jednoduchou inspiraci pro ty, kdo o otevření vztahu uvažují a nevědí, odkud se odrazit:

• nikdy s osobou, která je zadaná
• nikdy ne u nás doma
• s žádnou osobou nikdy víc než jednou
• nikdy s nikým, kdo je můj/tvůj/náš známý nebo dokonce kamarád
• vždycky s kondomem :)!

Těmihle několika pravidly totiž jasně definuju, že za žádných okolností nedojde k jakékoliv emociální vazbě. A každý z nás může mít pravidla jiná. Ale ve vztahu se na nich musíme dohodnout. Důležité jsou jen dvě věci: že je vztah neotřesitelně pevný a že se na všem oba partneři stoprocentně shodnou.